Dějiny práva jsou staré tisíce let. Po tuto dobu se vyvíjely zákony až do současné podoby. Nebo též pravidla chování, kterými se řídí lidské spolužití a které jsou uznávané nebo přímo stanovené státem. Rád bych na svém blogu jednou za čas vzpomněl na významné osobnosti, které méně či více ovlivnily právo či právní teorii Dnes jsem dal prostor univerzitnímu profesorovi JUDr. Josefu Macurovi, DrSc., od jehož smrti uběhlo letos v březnu dvacet let.
Narodil dne 5. července 1928 v Mistříně, v srdci moravského Slovácka, do učitelské rodiny Františky a Josefa Macurových jako prvorozený syn. Přirozenou součástí jeho dětství byla hudba a umění. Tatínek se spolupodílel na založení muzea v Hodoníně, maminka si ke skromnému výdělku přilepšovala výukou hry na klavír, kterou Josef přirozeně ovládal, podobně jako hru na kytaru, akordeon i cimbál. Láska k hudbě a folkloru ho provázela napříč životem. Měl rád společenský život, zvláště právnické plesy, kde se podle vzpomínek kolegů často osobně vložil do muziky (k účinkujícímu lidovému souboru) a “zaskočil” za cimbál.
Byl nejstarším ze tří bratrů. Po vystudování gymnázia v Hodoníně se rozhodl pro právnickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně. Kvůli jejímu zrušení (v červnu 1950, kdy se do její budovy na ulici Veveří nastěhovala Vojenská akademie Antonína Zápotockého) však práva nakonec dokončil až v roce 1951 na Univerzitě Komenského v Bratislavě, odkud si odnáší titul JUDr. Zde byl jeho vzorem profesor občanského práva a děkan bratislavské právnické fakulty Štefan Luby (nar. 1910). Za studií ho výrazně ovlivnil i starší profesor František Weyr (nar. 1879 ve Vídni), ke kterému jako student rád chodil i do domácího prostředí.
První právnické zkušenosti sbíral jako podnikový právník v jihomoravské Armaturce v Hodoníně. V roce 1956 se oženil s učitelkou Annou Rychlíkovou, se kterou vychoval dvě dcery a syna. V témže roce se rozhodl pro práci v justici. Nejprve jako právní čekatel u Lidového soudu ve Skalici a později jako soudce v Trenčíně a Bratislavě. Od roku 1970 působil přímo jako náměstek předsedy Krajského soudu v Bratislavě. I když věděl, že se tím zhorší jeho finanční situace, neubránil se touze vědecky pracovat a před koncem roku 1970 z justice odešel. V říjnu 1970 nastoupil na pozici odborného asistenta na katedru občanského práva obnovené Právnické fakulty Univerzity J. E. Purkyně v Brně, kde i s rodinou bydlel. Vědeckou přípravu absolvoval opět pod vedením akademika Štefana Lubyho. V letech 1973 až 1984 zde zastával funkci děkana.
V padesátých letech bylo možné v Československu studovat práva jen v Praze a v Bratislavě. Právnická fakulta navázala na výuku práva v Brně po téměř dvaceti letech, v roce 1969. Předcházely tomu snahy ze strany vedení UJEP a komplikovaná jednání se završila až v uvolněnější atmosféře druhé poloviny šedesátých let dvacátého století.
Ve svém rozsáhlém celoživotním díle (16 knižních titulů a více než 100 publikovaných článků) Josef Macur vycházel z bohaté praxe. Zajímal se o právo v širších souvislostech, nahlížel na problematiku novým pohledem a rozvíjel poznatky zahraničních kolegů. Nebyl jen vynikajícím právním teoretikem. Měl rád právní filozofii a sociologii a jeho znalosti z práva byly nesmírně obsáhlé. Studoval důkladně zahraniční zdroje a přístupy a na právo nahlížel vždy s kreativním myšlením, což přinášelo nová řešení. Nebál se otevírat ani ožehavá témata. Obhajoval v tehdejším režimu nepopulární správní soudnictví. V jednom ze svých děl se výhradně věnoval zásadě dispoziční v civilním soudním procesu navzdory tomu, že aktuální procesualistika vyzdvihovala zásadu materiální pravdy. Stal se tak významným procesualistou druhé poloviny 20. století. Náplní jeho dizertační práce byla Zásada dispoziční v občanském soudním řízení. Josef Macur ji obhájil v únoru roku 1969 a získal tak titul kandidáta právních věd v oboru občanské právo hmotné a procesní. V roce 1976 se stal členem ČSAV. V roce 1978 obhájil doktorskou disertační práci na téma Občanské právo procesní v systému práva a 21. 3. 1979 mu byl prezidiem Československé akademie věd udělen titul DrSc. Asi o týden později byl jmenován profesorem pro obor občanské právo hmotné a procesní.
Při výuce civilního práva často vycházel z vlastních děl. Jak praví J. Bejček: „ … přednášky … ač pronášeny z patra, by mohly být bez úpravy přepisovány jako text učebnice“. Jeho projev byl přesvědčivý, protože svoji řeč vždy podložil patřičnými argumenty. U svých studentů byl oblíbený právě pro srozumitelný výklad látky. Uměl skvěle vyzdvihnout podstatu věci. Oceňovali i jeho lidský přístup a ryzí charakter, který si uchoval navzdory době. Stejné přísné nároky, které měl na své studenty a kolegy, měl i na sebe při vědecké práci, zároveň respektoval konstruktivní názory jiné generace. Zajímal se aktivně o život na kolejích, zúčastňoval se studentských besed a schůzí, rád se studenty diskutoval a nejednomu z nich osobně předal ocenění v soutěžích SVOČ (studentské vědecké odborné činnosti). V roce 1983 mu byl udělen čestný titul zasloužilého učitele.
O rok později převzal k 50. narozeninám pamětní medaili Právnické fakulty UK za rozvoj právnického studia, spolupráci fakult a rozvoj vědecké práce. Zasloužil se mimo jiné i o to, aby PF UJEP nepřesídlila z Brna například do Jihlavy, neboť o umístění právnické fakulty svého času usilovala i jiná moravská města. Ze zdravotních důvodů (léčil se s vysokým tlakem) odešel v roce 1990 předčasně do důchodu a věnoval se plně publikační činnosti. Díky nadčasovým tématům jeho dílo neztratilo nic ze své hodnoty ani po Sametové revoluci. Proto také v roce 1998 převzal od prof. Otakara Motejla stříbrnou Randovu medaili za zásluhu o významný rozvoj české právní vědy (toto vyznamenání uděluje Jednota českých právníků za zásluhy českým i zahraničním právníkům). Poslední neperiodickou publikací ve výčtu díla tohoto plodného autora je Předmět sporu v civilním soudním řízení, která vyšla v roce 2002. 15. března téhož roku Josef Macur v Brně zemřel.
Ve vzpomínkovém cyklu “Lidé práva” (na blogu) si jeho osobnost a významnou roli na poli evropského práva připomínáme s ohledem na dvacáté výročí úmrtí.
Použité zdroje:
MUNI LAW Oddělení pro vědu, výzkum a projektovou podporu [online]
BEJČEK, Josef. Odpovědnost právníků za obsah právní odpovědnosti (příspěvek k poctě p. prof. Maurovi). Časopis pro právní vědu a praxi. 1998, roč. 6, č. 3, s. 371–385.
TAUCHEN, Jaromír. Obnovení brněnské právnické fakulty v letech 1968–1969 [online]
https://www.ilaw.cas.cz/upload/web/files/pravnik/issues/2019/1/1.Tauchen_3-17_1_2019.pdf
Wikipedie Otevřená encyklopedie [online]
